Gítánanda jóga
rishiculture yoga
Termín Gítánanda jóga je poměrně mladý a začali jsme ho my, žáci sv. Gítánandy, používat teprve před pár lety ve snaze uchovat čistotu této cesty a zřetelně označit tento systém jógy a spojit jej se jménem tohoto mistra.
Sám svámí Gítánanda o své škole jógy hovořil jako o „rishiculture yoga“, tedy o józe kultury starých mudrců. Tímto označením se jasně vymezoval do proudu tradičních jógových škol, které ctí posloupnost mistrů, začínajících až mezi bájnými sedmi mudrci (sapta rši). Jóga svámího Gítánandy je tedy klasickou jógovou školou, která si je vědoma celistvosti systému jógy a ve svém podání ji vždy respektuje.
Kdybychom chtěli Gítánanda jógu zařadit do některé z klasických jógových cest, pak by na místě bylo označení aštángajóga, tedy jóga o osmi částech. Pojďme si tedy projít těchto osm částí jógy a ukázat si jejich místo v systému sv. Gítánandy. Tím si nejlépe uděláme obrázek o této škole jógy.
Sám svámí Gítánanda o své škole jógy hovořil jako o „rishiculture yoga“, tedy o józe kultury starých mudrců. Tímto označením se jasně vymezoval do proudu tradičních jógových škol, které ctí posloupnost mistrů, začínajících až mezi bájnými sedmi mudrci (sapta rši). Jóga svámího Gítánandy je tedy klasickou jógovou školou, která si je vědoma celistvosti systému jógy a ve svém podání ji vždy respektuje.
Kdybychom chtěli Gítánanda jógu zařadit do některé z klasických jógových cest, pak by na místě bylo označení aštángajóga, tedy jóga o osmi částech. Pojďme si tedy projít těchto osm částí jógy a ukázat si jejich místo v systému sv. Gítánandy. Tím si nejlépe uděláme obrázek o této škole jógy.
JAMA (odmítnutí všeho špatného) představuje první část osmidílné stezky jógy a podle Jóga sútry obsahuje následující zásady:
Ahimsá: nenásilí, a to nejen v jednání, ale i ve slovech a myšlenkách. Všechny tyto úrovně by měly být v souladu. Nenásilí zaměřené k sobě (korektní způsob života) i do svého okolí (např. ekologie).
Satja: pravdivost, soulad s pravdou v celém svém životě (tedy nejen ve slovech), žití v pravdě, v souladu se svým svědomím. Pravdivé (reálné) nahlížení na sebe sama, na ostatní, na celý svět.
Astéja: nekradení, nepřisvojování si toho, co mi nepatří. To by mělo platit nejen v hmotné úrovni, ale i v ostatních úrovních (zásluhy, čas, svoboda, právo rozhodovat se, volit si atd.) Opět je tuto zásadu třeba dovádět až do mentální oblasti, např. nezávidět.
Brahmačarja: umírněnost, rozlišování mezi podstatným a nepodstatným, žití životem, který neporušuje soulad mezi nitrem a vnějším světem; životem, který umožňuje být ponořen do studia posvátného božství, do realizace své duchovní cesty.
Aparigraha: neulpívání, nechamtivost, schopnost zůstat svobodný vzhledem ke kompromisům, volit cestu odpoutanosti (váiragja).
Ahimsá: nenásilí, a to nejen v jednání, ale i ve slovech a myšlenkách. Všechny tyto úrovně by měly být v souladu. Nenásilí zaměřené k sobě (korektní způsob života) i do svého okolí (např. ekologie).
Satja: pravdivost, soulad s pravdou v celém svém životě (tedy nejen ve slovech), žití v pravdě, v souladu se svým svědomím. Pravdivé (reálné) nahlížení na sebe sama, na ostatní, na celý svět.
Astéja: nekradení, nepřisvojování si toho, co mi nepatří. To by mělo platit nejen v hmotné úrovni, ale i v ostatních úrovních (zásluhy, čas, svoboda, právo rozhodovat se, volit si atd.) Opět je tuto zásadu třeba dovádět až do mentální oblasti, např. nezávidět.
Brahmačarja: umírněnost, rozlišování mezi podstatným a nepodstatným, žití životem, který neporušuje soulad mezi nitrem a vnějším světem; životem, který umožňuje být ponořen do studia posvátného božství, do realizace své duchovní cesty.
Aparigraha: neulpívání, nechamtivost, schopnost zůstat svobodný vzhledem ke kompromisům, volit cestu odpoutanosti (váiragja).
NIJAMA (kultivace všeho dobrého) představuje druhou část osmidílné stezky a podle Pataňdžaliho obsahuje následující zásady:
Sauča: vnitřní i vnější čistota. Nejen čistota těla, ale též čistota myšlení, slov a jednání. Jejich vzájemný soulad, soulad se svým svědomím. Patří sem i korektní strava.
Santóša: spokojenost, vděčnost za to, co je nám dáno, klid, mír, pozitivní myšlení, ochota vidět sám sebe na svém místě, přijmout svůj životní úkol a pracovat na něm.
Tapas: kázeň, disciplína, vůle, podpora neulpívání. To vše na základě vnitřního rozhodnutí, na základě rozlišování mezi tím, co je podstatné a co není. Vědomí si svého místa ve vcyšším řádu.
Svádhjája: studium a poznání sebe sama a témat, která napomáhají duchovnímu růstu osobnosti.
Pranidhána (příp. Íšvara či átman pranidhána): oddanost a respekt, má se na mysli božskému principu (ať už vyjádřenému jako Pán – Íšvara, nebo jako vlastní božská podstata – átman).
Sauča: vnitřní i vnější čistota. Nejen čistota těla, ale též čistota myšlení, slov a jednání. Jejich vzájemný soulad, soulad se svým svědomím. Patří sem i korektní strava.
Santóša: spokojenost, vděčnost za to, co je nám dáno, klid, mír, pozitivní myšlení, ochota vidět sám sebe na svém místě, přijmout svůj životní úkol a pracovat na něm.
Tapas: kázeň, disciplína, vůle, podpora neulpívání. To vše na základě vnitřního rozhodnutí, na základě rozlišování mezi tím, co je podstatné a co není. Vědomí si svého místa ve vcyšším řádu.
Svádhjája: studium a poznání sebe sama a témat, která napomáhají duchovnímu růstu osobnosti.
Pranidhána (příp. Íšvara či átman pranidhána): oddanost a respekt, má se na mysli božskému principu (ať už vyjádřenému jako Pán – Íšvara, nebo jako vlastní božská podstata – átman).
Obě dvě tyto části jógy, stojící na samém počátku jógové duchovní cesty, bychom mohli shrnout (a často se tak děje) pod označení morálka a etika. Na rozdíl od obsahů těchto dvou termínů, které se proměňují s dobou a kulturou, jama a nijama předkládají cosi, co je morálkám a etikám všech dob a kultur společné. Jsou to obecně zásady či oblasti, kterými bychom se měli zabývat s cílem zmenšit své sobectví a odstranit tak jednu z velkých překážek na duchovní cestě.
Svámí Gítánanda trval na tom, aby žáci, kteří jsou opravdovými adepty jógy, studovali osobně s tím. Navazoval tak na tradici zv. gurukula (doslova rodina gurua). Žáci v ášramu byli vždy součástí mistrovy rodiny. Byli s ním v každodenním kontaktu a učili se jamě a nijamě příkladem. Viděli svého mistra v běžných situacích, které život přináší, a viděli, jak se chová. Kromě toho sv. Gítánanda cíleně vychovával své žáky tím, že je stavěl do určitých – pro ně jasnozřivě vytvořených – situací, kdy museli nějakým způsobem jednat a osvědčovat si a učit se tak zásadám jamy a nijamy v praxi. Cílem tohoto působení svámího bylo, aby adept přijal jóga dršti, neboli jógový pohled na svět, a aby se sám o sobě stal lepším člověkem, připravenějším pro další metody jógy.
Svámí Gítánanda trval na tom, aby žáci, kteří jsou opravdovými adepty jógy, studovali osobně s tím. Navazoval tak na tradici zv. gurukula (doslova rodina gurua). Žáci v ášramu byli vždy součástí mistrovy rodiny. Byli s ním v každodenním kontaktu a učili se jamě a nijamě příkladem. Viděli svého mistra v běžných situacích, které život přináší, a viděli, jak se chová. Kromě toho sv. Gítánanda cíleně vychovával své žáky tím, že je stavěl do určitých – pro ně jasnozřivě vytvořených – situací, kdy museli nějakým způsobem jednat a osvědčovat si a učit se tak zásadám jamy a nijamy v praxi. Cílem tohoto působení svámího bylo, aby adept přijal jóga dršti, neboli jógový pohled na svět, a aby se sám o sobě stal lepším člověkem, připravenějším pro další metody jógy.
ÁSANA (poloha) představuje třetí část osmidílné stezky jógy. Je to bezpochyby také nejznámější část jógy a tak si mnozí myslí, že jóga znamená cvičit ásany neboli tělesné pozice. Není tomu tak úplně. Jak vidíme, jedná se pouze o část jógy. Navíc tato část neobsahuje jen polohy (ásany), ale také gesta (mudry), uzávěry (bandhy) a jógové aktivity (krije). Existuje velké množství těchto technik. Klasické texty hovoří o 108 ásanách, ale toto číslo známe v hinduismu jako symbolické, mystické číslo, které nemusí označovat konečnost počtu těchto pozic. Pozice těla se stává ásanou, jestliže v ní setrváme déle a příjemně, je stabilní, pevná, plně vědomá a oživovaná řízeným dechem. V tomto pojetí ásana už není pouhým tvarem těla (formou), ale stává se prožitkem určitého stavu bytí (tedy obsahem formy). To je pravým cílem ásany. A to je také způsob, kterým zdánlivě fyzická aktivita dosahuje účinků i v oblastech jemnohmotných, tedy vitálních energií, stavů mysli a vědomí.Je třeba nezapomínat i na ostatní techniky této části jógy, kdy např. krije jsou vynikající přípravou na ásany (ale také jejich doplněním). Jedná se o vědomé pohyby těla prováděné v souladu s dechem. Pod pojmem krije však patří do této části jógy i skupina speciálních očistných technik, nazývaná též šatkarmy. V případě muder se pak dle sv. Gítánandy jedná o jakési svalové neurostimulátory, které se vnějšímu pozorovateli jeví jako určitá gesta (paží, rukou, nohou, očí, tváře, celého těla apod.). Stejně jako bandhy (svalové uzávěry) pracují i mudry s životní energií. Praxe Gítánanda jógy tedy usiluje o to, aby ásany a ostatní techniky této části jógy umožnily lehkost a sílu při současné pružnosti, rezistenci a zdraví těla, a to vždy s myšlenkou, že se jedná o přípravu těla na meditaci, a že tedy nepracujeme jen na úrovni fyzického těla (i když to tak zvenčí může vypadat), ale i na úrovni těla energetického.
PRÁNÁJÁMA (řízení energie pomocí dechu a vědomí)
Prána je jógové označení kosmické síly či životního principu v přírodě i v člověku. Jestliže pránájámu chápeme pouze jako dechová cvičení nebo kontrolu dechu, dopouštíme se tak omezení celého tématu, neboť kontrola dechu není cílem, ale pouze prostředkem, a to velmi účinným, pro dosažení kontroly a optimálního rozvržení všech vitálních energií. Práce s dechem je také velmi úzce svázána s ovlivněním psychiky člověka, takže pránájámu můžeme chápat i jako jakýsi nástroj psychohygieny. Samozřejmě i fyzická úroveň našeho bytí (organismus a všechny jeho systémy) mají užitek s dostatečného zásobování kyslíkem a životně důležitou energií, a tak lze říci, že techniky pránájámy mohou dodávat energii a zlepšovat vitalitu člověka či vyvažovat jeho nervové systémy, uvolňovat mysl a tím vším adepta připravovat na efektivní vstup do meditace.
Pomocí technik pránájámy a jejich korektní praxí dosahuje adept stavu zvědomění určitých oblastí své existence, kterých si jinak běžný člověk není vědom. Hovoří se zde o tzv. jemnohmotných tělech a jejich speciálních bodech či oblastech (čakry), které v anatomické úrovni zřetelně korespondují s nervovými pleteněmi našeho fyzického těla, dále o energetických drahách (nádí) a uzlech (granthi) umístěných právě v jemnohmotné úrovni. Proto se přenos energie neomezuje pouze na nervový systém fyzického těla, jak je mnohdy uváděno, nýbrž se realizuje též na jemnějších úrovních. Zjišťujeme tak, že náš organismus je jakousi velmi dokonalou sítí v jistém smyslu autentického, v jiném však s univerzem propojeného, elektrického metabolismu, a že tak dochází k dokonalému propojení s tzv. mentálními a duchovními úrovněmi naší existence. Totéž, i když jinými slovy a pod jinými termíny, nám sdělují staré jógové a tantrické texty.
Svámí Gítánanda si velmi cenil pránájámy a představovala jakýsi úhelný kámen jeho systému jógy. Kromě běžných osmi tradičních technik pránájámy přišel sv. Gítánanda s celým systémem tzv. přípravných technik pránájámy, které měly umožnit adeptu jógy předem získat dechovou a energetickou kondici nutnou pro optimální využití tradičních technik pránájámy. Tato přípravná pránájáma byla zaměřena na zvládnutí tří základních oblastí v práci s dechem a energií: plnost, rytmus a polarita.
O plnosti dechu svámí hovořil ve vztahu k využití celých plic. Člověk totiž velmi často dýchá neúplně a některou z částí plic (spodní, střední a horní) využívá méně než ostatní. Tím ovšem narušuje optimální energetické zásobování jednotlivých systémů a částí těla. Příkladem technik pro zvládnutí této skutečnosti jsou hathény, prána mudry, ale též některé dechové krije.
Rytmus dechu je důležitý vzhledem k ostatním rytmům (vnějším i vnitřním) řídícím náš organismus. Zde svámí přišel s technikami pracujícími s jednotlivými fázemi dechového cyklu, s ovlivňováním jejich relativních i absolutních délek. Veliká skupina tzv. rytmických dechů je vynikající nejen jako přípravná dechová technika, ale i jako mocný nástroj pro ovlivnění psychiky člověka.
Polarita dechu je důležitá opět ve vztahu k polaritě obecně. Speciálně hathajóga (jak už název sám prozrazuje) se zabývá vyvažováním dvou pólů, zde symbolicky označených slabikami „ha“ a „tha“. Dech se svým nádechem a výdechem, s pravou a levou nosní dírkou, s pránickým a apánickým působením představuje ideální prostředek k vyvažování a uvědomování si existence polarity ve všem projeveném.
PRATJÁHÁRA (uzavření smyslů pro vnější vjemy; stažení smyslů dovnitř) představuje pátou část osmidílné stezky jógy. Je to velmi důležitá část, která je zároveň jakýmsi přechodovým stupněm první a druhé poloviny jógové metodické stezky.
Tu první polovinu svámí Gítánanda nazýval bahirjóga (tedy vnější jóga), tu druhou polovinu pak nazýval antarjóga (vnitřní jóga). Tato označení mají indikovat fakt, že v případě první poloviny stezky se jedná o techniky, jejichž efekt je zřejmý i z pohledu zvenčí, v případě druhé části se již jedná o metody a stavy, jež se realizují čistě uvnitř (jak říká Saint Exupery ve svém Malém princi „to podstatné je očím neviditelné“). Pratjáhára stojí na pomezí těchto dvou částí a v jistém smyslu patří k oběma polovinám.
V zásadě představuje pratjáhára ztišení, zklidnění a zjemnění našich smyslů. Běžně jsou smysly neustále v pohybu a obrácené směrem ven, k objektům vnějšího světa. Obratem smyslů dovnitř se tak adept snaží odtáhnout svoji pozornost od vnějších smyslových vjemů. Smysly se tak zjemňují a snaží zachytit jemnější vnitřní vjemy těla a mysli. Dnes žijeme tak, že máme velmi vysokou úroveň mentálního zahlcení a neklidu zvenku (televize, rádio, tisk, reklama, cestování, narušení přirozených rytmů, urychlení všeho atd.) a tak tedy snaha o tento obrat dovnitř, ztišení, setrvání v delších obdobích ticha a rozjímání, je pro každého člověka velmi potřebná a pozitivní. Ztišení smyslů a jejich obrat dovnitř může také pomoci obrátit dovnitř i mysl a zvýraznit tak zpomalení jejích aktivit na smyslové úrovni a tím adepta připravit pro další části jógy.
Svámí Gítánanda přinesl z oblasti pratjáháry systém tzv. džňána krijí. Jsou to techniky, které využívají relaxace, představivosti a práce s dechem. Tím dosahují relativně snadného obratu smyslů dovnitř i v případech, kdy je člověk velmi roztěkán a například klasickou, statickou relaxací své smysly zkázňuje jen velmi obtížně. Kromě těchto technik učí sv. Gítánanda tzv. dynamické relaxace, které jsou vynikající pro uvolnění těla u těch adeptů, kde je mentální napětí hodně vysoké a brání tak zpočátku účinnosti klasických relaxačních technik.
SAMJAMAJÓGA (dharaná, dhjána, samádhi)
Poslední tři části aštángajógy, tedy koncentrace (dharaná), meditace (dhjána) a samádhi, svámí označoval souhrnným termínem samjamajóga. Hovořil o tom, že všechny tyto tři části mají mnohé společné a mnohdy je velmi těžké nalézt přesný předěl těchto disciplín.
Na první dvě, koncentrace a meditace, se můžeme dívat dvojím způsobem. Jednak těmito termíny označujeme určité metody, ale stejně tak tyto termíny slouží k označení vnitřního stavu, kterého je možné pomocí těchto metod dosáhnout. Toto dvojí chápání pak vede často k nedorozuměním typu, zda je nebo není možné naučit se meditaci. Pokud chápeme meditaci jako meditační metody, pak jistě ano, ale pokud pod pojmem meditace rozumíme výsledný stav, pak odpověď musí být, že to možné není.
Tyto závěrečné části jógy (z hlediska osmidílné stezky) jsou řazeny do vnitřní jógy, kdy hlavní efekt a hlavní těžiště těchto metod spočívá v mentální oblasti. Právě proto byla předcházející část, pratjáhára, tak důležitá pro přípravu na tyto oblasti.
DHARANÁ neboli koncentrace tedy v prvním plánu označuje metody, jejichž cílem je dosáhnout stavu jednobodovosti mysli (ékagratá). K tomu, aby bylo možné tohoto stavu dosáhnout, je třeba stáhnout své smysly k vnitřnímu předmětu koncentrace a dosáhnout tak výrazného zúžení své pozornosti na tento předmět (jím může být náš dech, mentální obraz, zvuk, obsah mysli samotné atd.). Vždy je ale výsledný stav (označovaný rovněž jako koncentrace) výsledkem určité snahy či úsilí. Jde o velmi příjemný stav zklidnění a ztišení celé mentální oblasti, který může přecházet až k vymizení pocitu vlastního já (a tedy pocitu oddělení od předmětu koncentrace) a následného splynutí s tímto předmětem. Zde se koncentrace stává meditací. V systému svámího Gítánandy byla koncentrace realizována již během předcházejících částí jógy, například v pránájámě nebo při praktikování ásan. Jako tzv. koncentrační vstup jsme používali velmi často dech, speciálně pomalá provedení rytmických dechů.
DHJÁNA neboli meditace rovněž označuje metody i jimi dosahovaný (nebo spíše jimi umožněný) stav. Rozdíl oproti předcházející části jógy spočívá dle sv. Gítánandy především v tom, že mizí vědomí sebe sama (tedy toho, kdo medituje) a zůstává prožitek jednoty s původním předmětem meditace (či koncentrace). Zůstaneme-li u dechu jako meditačního vstupu, pak tedy člověk se stává dechem. Prožívá celý proces v jednotě s dechem a nikoliv v běžné oddělenosti typu „já dýchám“ příp. „něco ve mně dýchá“. Obecně se dá říci, že metody meditace jsou totožné s metodami koncentrace, rozdíl je pouze ve výsledném stavu. V tomto smyslu je samozřejmě stav koncentrace a jeho dosažení podmínkou pro vstup do meditačního stavu. Co je však odlišné u těchto dvou částí jógy, je míra našeho úsilí v daných metodách. Ke koncentraci je třeba úsilí, i když by to mělo být spíš úsilí ve smyslu trpělivého jemného nasměrování. V meditaci je třeba veškeré úsilí odložit, i toto jemné z předcházející části, a nechat věci plynout. Stát se tím, na co jsme se v rámci koncentrace soustřeďovali; z duality toho, kdo se koncentruje, a předmětu koncentrace přejít do prožitku jednoty s tímto předmětem. Proto sv. Gítánanda vždy říkal, že při dostatečné trpělivosti ke koncentraci musí dojít, ale k meditaci pouze může.
SAMÁDHI je slovo označující poslední stav samjamajógy. Nemáme adekvátní český termín pro označení tohoto stavu. Přesto se setkáváme s mnohými termíny, které však jsou spíše zavádějící než nápomocné k pochopení (např. kontemplace). Mircea Eliade se snažil zavést termín entáze (jako analogii k běžnému slovu extáze). Jestliže extázi chápeme jako jakési vytržení z běžného stavu, pak termín entáze se snaží naznačit, že je tu jistá analogie, ale toto „vytržení“ (někdy používáme slovo „vhled“) je orientováno směrem dovnitř. Stav samádhi je charakterizován nejen prožitkem jednoty, ale především prožitkem bytí bez jakýchkoliv přívlastků (tedy nikoliv být něčím – jako tomu bylo v meditaci, nebo být nějakým, ale prostě jen být). V tomto smyslu tedy mizí nejen ten, kdo medituje, ale i předmět meditace, a zůstává jen stav meditace, který není ničím než stavem čistého bytí. Jakkoliv se nám zdá tento stav třeba vzdálený, svámí hovořil o tom, že se jedná o přirozenou zkušenost každého člověka, a že je možno ji dosáhnout již při korektním praktikování „nižších“ stupňů jógy.
Jestliže nahlédneme na tento koncept jógy, pak vidíme, že důležitější než samotné metody, vždy byl - na každém stupni – dosažený vnitřní stav (bháva). Ten pak umožňoval člověku určité naladění, způsob vnímání reality, určitý náhled na svět. Tomu říká svámí Gítánanda jóga dršti (doslova jógový náhled). Svámí se vždy snažil o to, abychom, jako jeho žáci, se právě toto naučili. Zdůrazňoval, že není nutné znát stovky technik, ale je třeba žít určitým způsobem, mít v souladu své myšlenky, svá slova s tím, jak jednáme a konáme. Jen tak totiž dokážeme konat v souladu se svými schopnostmi, danostmi a omezeními (souhrnně nazývanými karma) a splnit tak svůj životní úkol;, to, pro co naše duše vstoupila do těla (v tradiční jógové filozofii je to označeno termínem dharma). Je-li tedy naše karma (konání a jeho důsledky) v souladu s naší dharmou (naším životním posláním), pak můžeme dosáhnout osvobozené, seberealizace, prožitku své vlastní podstaty (označování jako mókša).
V tomto smyslu je škola jógy sv. Gítánandy skutečně tradiční jógovou školou, zakotvenou v jógové filozofii; školou, která vidí svůj cíl shodně s cílem jógy jako jedné ze šesti tradičních hinduistických filozofických škol: a tímto cílem je: najít, prožít si a osvobodit svoji skutečnou podstatu z věčného koloběhu životů.
O plnosti dechu svámí hovořil ve vztahu k využití celých plic. Člověk totiž velmi často dýchá neúplně a některou z částí plic (spodní, střední a horní) využívá méně než ostatní. Tím ovšem narušuje optimální energetické zásobování jednotlivých systémů a částí těla. Příkladem technik pro zvládnutí této skutečnosti jsou hathény, prána mudry, ale též některé dechové krije.
Rytmus dechu je důležitý vzhledem k ostatním rytmům (vnějším i vnitřním) řídícím náš organismus. Zde svámí přišel s technikami pracujícími s jednotlivými fázemi dechového cyklu, s ovlivňováním jejich relativních i absolutních délek. Veliká skupina tzv. rytmických dechů je vynikající nejen jako přípravná dechová technika, ale i jako mocný nástroj pro ovlivnění psychiky člověka.
Polarita dechu je důležitá opět ve vztahu k polaritě obecně. Speciálně hathajóga (jak už název sám prozrazuje) se zabývá vyvažováním dvou pólů, zde symbolicky označených slabikami „ha“ a „tha“. Dech se svým nádechem a výdechem, s pravou a levou nosní dírkou, s pránickým a apánickým působením představuje ideální prostředek k vyvažování a uvědomování si existence polarity ve všem projeveném.
PRATJÁHÁRA (uzavření smyslů pro vnější vjemy; stažení smyslů dovnitř) představuje pátou část osmidílné stezky jógy. Je to velmi důležitá část, která je zároveň jakýmsi přechodovým stupněm první a druhé poloviny jógové metodické stezky.
Tu první polovinu svámí Gítánanda nazýval bahirjóga (tedy vnější jóga), tu druhou polovinu pak nazýval antarjóga (vnitřní jóga). Tato označení mají indikovat fakt, že v případě první poloviny stezky se jedná o techniky, jejichž efekt je zřejmý i z pohledu zvenčí, v případě druhé části se již jedná o metody a stavy, jež se realizují čistě uvnitř (jak říká Saint Exupery ve svém Malém princi „to podstatné je očím neviditelné“). Pratjáhára stojí na pomezí těchto dvou částí a v jistém smyslu patří k oběma polovinám.
V zásadě představuje pratjáhára ztišení, zklidnění a zjemnění našich smyslů. Běžně jsou smysly neustále v pohybu a obrácené směrem ven, k objektům vnějšího světa. Obratem smyslů dovnitř se tak adept snaží odtáhnout svoji pozornost od vnějších smyslových vjemů. Smysly se tak zjemňují a snaží zachytit jemnější vnitřní vjemy těla a mysli. Dnes žijeme tak, že máme velmi vysokou úroveň mentálního zahlcení a neklidu zvenku (televize, rádio, tisk, reklama, cestování, narušení přirozených rytmů, urychlení všeho atd.) a tak tedy snaha o tento obrat dovnitř, ztišení, setrvání v delších obdobích ticha a rozjímání, je pro každého člověka velmi potřebná a pozitivní. Ztišení smyslů a jejich obrat dovnitř může také pomoci obrátit dovnitř i mysl a zvýraznit tak zpomalení jejích aktivit na smyslové úrovni a tím adepta připravit pro další části jógy.
Svámí Gítánanda přinesl z oblasti pratjáháry systém tzv. džňána krijí. Jsou to techniky, které využívají relaxace, představivosti a práce s dechem. Tím dosahují relativně snadného obratu smyslů dovnitř i v případech, kdy je člověk velmi roztěkán a například klasickou, statickou relaxací své smysly zkázňuje jen velmi obtížně. Kromě těchto technik učí sv. Gítánanda tzv. dynamické relaxace, které jsou vynikající pro uvolnění těla u těch adeptů, kde je mentální napětí hodně vysoké a brání tak zpočátku účinnosti klasických relaxačních technik.
SAMJAMAJÓGA (dharaná, dhjána, samádhi)
Poslední tři části aštángajógy, tedy koncentrace (dharaná), meditace (dhjána) a samádhi, svámí označoval souhrnným termínem samjamajóga. Hovořil o tom, že všechny tyto tři části mají mnohé společné a mnohdy je velmi těžké nalézt přesný předěl těchto disciplín.
Na první dvě, koncentrace a meditace, se můžeme dívat dvojím způsobem. Jednak těmito termíny označujeme určité metody, ale stejně tak tyto termíny slouží k označení vnitřního stavu, kterého je možné pomocí těchto metod dosáhnout. Toto dvojí chápání pak vede často k nedorozuměním typu, zda je nebo není možné naučit se meditaci. Pokud chápeme meditaci jako meditační metody, pak jistě ano, ale pokud pod pojmem meditace rozumíme výsledný stav, pak odpověď musí být, že to možné není.
Tyto závěrečné části jógy (z hlediska osmidílné stezky) jsou řazeny do vnitřní jógy, kdy hlavní efekt a hlavní těžiště těchto metod spočívá v mentální oblasti. Právě proto byla předcházející část, pratjáhára, tak důležitá pro přípravu na tyto oblasti.
DHARANÁ neboli koncentrace tedy v prvním plánu označuje metody, jejichž cílem je dosáhnout stavu jednobodovosti mysli (ékagratá). K tomu, aby bylo možné tohoto stavu dosáhnout, je třeba stáhnout své smysly k vnitřnímu předmětu koncentrace a dosáhnout tak výrazného zúžení své pozornosti na tento předmět (jím může být náš dech, mentální obraz, zvuk, obsah mysli samotné atd.). Vždy je ale výsledný stav (označovaný rovněž jako koncentrace) výsledkem určité snahy či úsilí. Jde o velmi příjemný stav zklidnění a ztišení celé mentální oblasti, který může přecházet až k vymizení pocitu vlastního já (a tedy pocitu oddělení od předmětu koncentrace) a následného splynutí s tímto předmětem. Zde se koncentrace stává meditací. V systému svámího Gítánandy byla koncentrace realizována již během předcházejících částí jógy, například v pránájámě nebo při praktikování ásan. Jako tzv. koncentrační vstup jsme používali velmi často dech, speciálně pomalá provedení rytmických dechů.DHJÁNA neboli meditace rovněž označuje metody i jimi dosahovaný (nebo spíše jimi umožněný) stav. Rozdíl oproti předcházející části jógy spočívá dle sv. Gítánandy především v tom, že mizí vědomí sebe sama (tedy toho, kdo medituje) a zůstává prožitek jednoty s původním předmětem meditace (či koncentrace). Zůstaneme-li u dechu jako meditačního vstupu, pak tedy člověk se stává dechem. Prožívá celý proces v jednotě s dechem a nikoliv v běžné oddělenosti typu „já dýchám“ příp. „něco ve mně dýchá“. Obecně se dá říci, že metody meditace jsou totožné s metodami koncentrace, rozdíl je pouze ve výsledném stavu. V tomto smyslu je samozřejmě stav koncentrace a jeho dosažení podmínkou pro vstup do meditačního stavu. Co je však odlišné u těchto dvou částí jógy, je míra našeho úsilí v daných metodách. Ke koncentraci je třeba úsilí, i když by to mělo být spíš úsilí ve smyslu trpělivého jemného nasměrování. V meditaci je třeba veškeré úsilí odložit, i toto jemné z předcházející části, a nechat věci plynout. Stát se tím, na co jsme se v rámci koncentrace soustřeďovali; z duality toho, kdo se koncentruje, a předmětu koncentrace přejít do prožitku jednoty s tímto předmětem. Proto sv. Gítánanda vždy říkal, že při dostatečné trpělivosti ke koncentraci musí dojít, ale k meditaci pouze může.
SAMÁDHI je slovo označující poslední stav samjamajógy. Nemáme adekvátní český termín pro označení tohoto stavu. Přesto se setkáváme s mnohými termíny, které však jsou spíše zavádějící než nápomocné k pochopení (např. kontemplace). Mircea Eliade se snažil zavést termín entáze (jako analogii k běžnému slovu extáze). Jestliže extázi chápeme jako jakési vytržení z běžného stavu, pak termín entáze se snaží naznačit, že je tu jistá analogie, ale toto „vytržení“ (někdy používáme slovo „vhled“) je orientováno směrem dovnitř. Stav samádhi je charakterizován nejen prožitkem jednoty, ale především prožitkem bytí bez jakýchkoliv přívlastků (tedy nikoliv být něčím – jako tomu bylo v meditaci, nebo být nějakým, ale prostě jen být). V tomto smyslu tedy mizí nejen ten, kdo medituje, ale i předmět meditace, a zůstává jen stav meditace, který není ničím než stavem čistého bytí. Jakkoliv se nám zdá tento stav třeba vzdálený, svámí hovořil o tom, že se jedná o přirozenou zkušenost každého člověka, a že je možno ji dosáhnout již při korektním praktikování „nižších“ stupňů jógy.
Jestliže nahlédneme na tento koncept jógy, pak vidíme, že důležitější než samotné metody, vždy byl - na každém stupni – dosažený vnitřní stav (bháva). Ten pak umožňoval člověku určité naladění, způsob vnímání reality, určitý náhled na svět. Tomu říká svámí Gítánanda jóga dršti (doslova jógový náhled). Svámí se vždy snažil o to, abychom, jako jeho žáci, se právě toto naučili. Zdůrazňoval, že není nutné znát stovky technik, ale je třeba žít určitým způsobem, mít v souladu své myšlenky, svá slova s tím, jak jednáme a konáme. Jen tak totiž dokážeme konat v souladu se svými schopnostmi, danostmi a omezeními (souhrnně nazývanými karma) a splnit tak svůj životní úkol;, to, pro co naše duše vstoupila do těla (v tradiční jógové filozofii je to označeno termínem dharma). Je-li tedy naše karma (konání a jeho důsledky) v souladu s naší dharmou (naším životním posláním), pak můžeme dosáhnout osvobozené, seberealizace, prožitku své vlastní podstaty (označování jako mókša).
V tomto smyslu je škola jógy sv. Gítánandy skutečně tradiční jógovou školou, zakotvenou v jógové filozofii; školou, která vidí svůj cíl shodně s cílem jógy jako jedné ze šesti tradičních hinduistických filozofických škol: a tímto cílem je: najít, prožít si a osvobodit svoji skutečnou podstatu z věčného koloběhu životů.
